V archivních pramenech se dočteme o první explozi výbušných plynů a o jejích 17 obětech v roce 1856 (poprvé bylo důlními úřady zakázáno kouření v dole) a v roce 1859 shořelo celé dřevěné zařízení nad zemí a dřevěná výstavba jámy do hloubky 8 metrů. Protože majitelé po této katastrofě neměli prostředky na obnovu, bylo dílo opuštěno a v roce 1862 prodáno arcivévodovi Albrechtovi.
 
Arcivévodství mělo zřejmě zájem na těžbě, a proto zde již v roce 1864 zaznamenáváme čilý ruch. V roce 1865 vytěžila Gabriela již přes 10 000 tun, rok po té se začalo užívat důlních koní. Byla vybudována těžní jáma č. 2 (1871), větrní jáma č. 1 (1870) a současně počátkem 90. let vystavěna úpravna s otáčivým výklopem, rošty a přebíracími stoly. Tehdy zde pracovalo 419 horníků. V roce 1873 bylo poprvé použito stlačeného vzduchu a pak se těžba značně zvyšovala. V roce 1878 bylo vytěženo prvních 100 000 tun, v roce 1886 již 200 000 tun za rok. V roce 1890 měla již Gabriela 1460 pracovníků. Roku 1899 byl na šachtě instalován první elektrický stroj na větrací jámě – Rateaův ventilátor, v roce 1902 tentýž do další větrací jámy.
 
Roku 1906 přešla Gabriela do majetku Báňské a hutní společnosti, která těžbu značně zmodernizovala. V témže roce byla zahájena strojová těžba uhlí pomocí Duisburgských rýhovaček a Flottmanových vrtacích kladiv. V roce 1908 překročila roční těžba již 300 000 tun.
 
Byla provedena důkladná rekonstrukce povrchových zařízení. V roce 1910 měla šachta již 1618 mužů, roku 1912 překročila celoroční těžba 400 000 tun. Díky válečné konjunktuře těžba stoupala. Avšak i přes, na tehdejší poměry, slušné technické zařízení, se těžilo více jedině stálým zvyšováním fyzické námahy havířů, které bylo neúměrné výdělkům. V roce 1917 bylo dosaženo rekordní těžby 717 400 tun. Pak ovšem přišla krize odbytu a typický jev dřívější společnosti – stávky.
 
Nebyly první. Již v roce 1894, přesně na den 1. máje, vypukla na dolech Severní dráhy a na Wilczkových dolech stávka, která se rozšířila i na důl Gabriela. Vrcholu dosáhla 11. května 1894, kdy stávkovalo 15 908 horníků z celkového počtu 29 790 horníků revíru. Stávka trvala 17 dnů. Dva roky poté, 24. února 1896 vypukla na šachtách arcivévodství i na šachtách Larischových 27 denní stávka. Zúčastnilo se jí přes 50 % všech zaměstnaných horníků.
 
Bylo také proč stávkovat. V roce 1898 byla například mzda za 10 hodinovou směnu u předáka 1,65 zlatých, u havíře 1,28 zlatých, u dřeviče 1,29 zlatých, u vozače 0,57 zlatých a mladiství brali 0,59 zlatých za deset hodin těžké práce.
 
Situace horníků za Rakouska-Uherska nebyla záviděníhodná. Na jednu episodu vzpomíná p. Karel Pieczka, který nastoupil na Gabrielu v únoru 1916 jako táčník. Po svém nástupu na šachtu zažil několik stávek. Stávkovalo se, protože nebylo co jíst. Obchodníci prodávali zboží na černo, mzdy nestačily. Tak propukla stávka i na Gabriele. Jeden z vedoucích šachty ing. Filip povolal vojsko. ,,Ještě dodnes slyším jeho hlas”, vzpomínal po letech Karel Pieczka, „jak nařizoval velícímu četaři: ,Schiessen sie die verfluchte Horde (Střílejte do té zatracené sebranky’). Avšak nestřílelo se, neboť i vojáci, alespoň v duchu cítili s havíři, a velící četař to také pochopil a nechtěl dát rozkaz bez požehnání vojenských pánů. Taková to byla doba…”.
 
Revoluční ruch se projevil na všech šachtách, tedy i na Gabriele, zejména pak po Velké říjnové socialistické revoluci a vyvrcholil vyhlášením samostatného Československa v roce 1918.
 
Teprve roku 1924 se těžba na Gabriele dostala na předválečnou výši, když tu náhle došlo k důlní katastrofě: 11. dubna 1924 byl ve sloji č. 29 východního pole zpozorován důlní požár, který byl zdolán okamžitým uzavřením ohrožené části. Avšak 12. dubna došlo k výbuchu, kterému hráze neodolaly. Patnáct horníků, pracujících na zesílení hrází, bylo usmrceno; den po té došlo k dalšímu výbuchu, který v těžní jámě II dosáhl až povrchu. Oběti již nebyly žádné a po uzavření všech pěti jam byl oheň zdolán. 17. července 1924 byly zahájeny obnovovací práce v dole a deset a půl měsíce po katastrofě se přikročilo k částečné těžbě. Začátkem roku 1927 dosáhla těžba stejné výše, jako před katastrofou. V témže roce bylo zavedeno práškování kamenným prachem, doprava koňmi nebyla již obnovena a byla zavedena doprava lokomotivami na stlačený vzduch. V roce 1930 dosahovala šachta roční těžby 600 tisíc tun. Pozoruhodný je celkový výkon 1,7 tun, denné těžba činila 2231 tun při celkovém počtu 1299 zaměstnanců, z toho 236 povrchových. Ročně se vyrazilo 14 km chodeb. Uhlí se těžilo i pilířováním na zával a stěnováním s plnou zakládkou. A strojní vybavení? Jen namátkou uvádíme – 279 brázdících strojů, vrtacích a sbíjecích kladiv, 2 stroje na ražení chodeb, 52 elektromotorů. Výrobní kapacita Úpravny — 160 t/sm, 25 záchranářů, přes 516 bytů pro osazenstvo a 123 lůžek v kasárnách pro přespolní dělnictvo. Taková je stručná bilance technického zajištění šachty.
 
V roce 1934 nastupuje v pořadí již sedmý vedoucí závodu. Střídali se takto: roku 1872 to byl hormistr Handwerk, do roku 1884 směnmistr Fallaux, do roku 1903 ing. E. Pfogl, do roku 1906 ing. Kovalčík, do i 1913 ing. G. Hertel a do roku 1934 ing. Josef Karkoschka. Ing. E. Müller vedl závod do roku 1938, po té se do roku 1945 vystřídalo několik německých vedoucích, po válce nastupuje jako vedoucí ing. Alois Radvan jenom na jeden rok. Další dva roky vede závod ing. Karel Novotný, potom do půli roku 1951 ing. Jaroslav Bartoš. Po něm nastoupil ředitel Rudolf Tomoš, pak ing. Ferdinand Filipczyk, který Gabrielu, díky zkušenostem jeho a několika generací jeho rodiny – rodiny havířů, přivedl šachtu na skutečně vysokou úroveň. Po jeho odchodu do funkce výrobního náměstka se stává vedoucím závodu ing. František Pavlonka a v roce 1968 je jmenován ředitelem závodu ing. VI. Pastucha.
 
Od října roku 1938 se na Gabriele nežilo nejlépe. Známé politické události, 2. světová válka, anexe Těšínska Polskem, později Německem, to vše mělo vliv na život šachty. Těžba i výkony poklesly, značná část zaměstnanců byla propuštěna. Za dobu německé okupace od 1. 9. 1939 do 9. 5. 1945 bylo na Gabriele vytěženo 5 012 000 tun, průměrný důlní výkon 2,7 tun.
 
V uvedeném období stojí za zmínku několik technických novinek – v roce 1944 byla v 32. sloji v západní části pole poprvé vyzkoušena těžba těžkým hřeblovým dopravníkem Westfalia. Na V. patře bylo zabudováno padací potrubí z povrchu pro dopravu materiálu na foukanou zakládku. V roce 1943 byl na závodě instalován turbokompresor Demag o výkonu 50 000 m3. V téže době byly zde poprvé použity ocelové strojky v rubání typu Gerlach.
 
Rok 1945 nebyl lehký. Těžký průmysl, tedy i důlní podniky byly zestátněny, těžba toho roku klesla na polovinu a v prvních poválečných letech nebyla situace nejrůžovější.
 
2. března 1947 byla Gabriela přejmenována novým názvem Unrra. První rok 1947 byl splněn pouze na 90,38 % a druhý rok dvouletky již na 96,26 %. Problémy Gabriely byly stejné jako na ostatních šachtách revíru – malá stabilizace pracovních sil, jejich nedostatek, málo nové techniky vzhledem ke stoupajícím požadavkům na spotřebu uhlí v republice.
 
První rok pětiletého plánu splnila tehdy již UNRRA na 101,61 %, druhý dokonce na 115,83 % a ve třetím roce pětiletky klesla na 97,05 %. Ovšem tato čísla nejsou plně objektivní, neboť státní plán se rok od roku zvyšoval.
 
Z význačných událostí šachty lze uvést začátek hloubení jámy Mír IV v Soleckém poli ve Stonavě roce 1949 (byla vyhloubena na 4. patro do hloubky 260 m, rok poté se začalo se stavbou nových koupelen), základu budoucího závodu Darkov. V témže roce 4.6. 1950 došlo k přejmenování na Důl Mír. O rok později byl prvně nasazen dobývací kombajn Donbas (1951). Samotnou historii Dolu Gabriela (Unrra, Mír) dovršil 1. duben 1958, kdy došlo ke spojení Dolu Mír, Velkodolu 1. máj a Ústředního závodu Karviná do jediné důlní organizace s názvem Velkodůl 1. máj. Začala se psát nová historie Gabriely, které v té době bylo již 106 let.